Metody tematické kartografie
Metodami tematické kartografie se dle Kraaka a Ormelinga (2003) rozumí standardizované způsoby použití grafických proměnných pro znázornění informačních komponent.
Metody tematické kartografie nesou různá označení – vyjadřovací metody map (Murdych, 1987), metody jazyka map (Veverka, 2001), metody interpretace obsahu (Hybášek, 1993), grafické znázornění, mapové vyjádření (Pravda, 2006) a další.
Klasifikace metod tematické kartografie není jednotná. Existuje více přístupů a pojetí. Touto problematikou se zabývalo mnoho autorů jak v České republice, tak v zahraničí. V ČR se tímto zabýval např. Voženílek (2001) a Kaňok (1999), oba působící na Univerzitě Palackého v Olomouci, Murdych (1987), Veverka (1997), Hybášek (1993), Drápela (1983) či Čapek (1983). Mezi zahraniční autory věnující se tomu tématu patří např. Robinson (1999), Kraak (2003), Ormeling (2003), Slocum (2005) a Pravda (2006).
Pro potřeby hodnocení bylo vybráno 11 metod tématické kartografie:
o m. bodových znaků
o m. čárových znaků
o m. pohybových linií
o stuhová m.
o m. izolinií
o m. plošných znaků
o m. anamorfózy
o m. tečková
o kartogram
o kartodiagram
o m. barevných vrstev
Toto dělení vychází z Kaňokovy a Voženílkovy klasifikace metod. Kromě metody dasymetrické (a ve Voženílkově pojetí zvlášť vydělené metody půdorysných čar) obsahuje všechny metody, které jsou podle Voženílka (2001) nejdůležitější pro práci geograficky vzdělaného kartografa.
