Na přelomu 13. a 14. století se mezi nautickými navigačními prostředky začíná objevovat zcela nový typ mapy, který velmi přesně a podrobně zachycuje mořské pobřeží se všemi jeho přístavy, zálivy i zátokami.
První zmínka o těchto tzv. portolánových, též kompasových mapách, pochází z roku 1269, kdy bylo mapy využito při plavbě z jihofrancouzského přístavu Sainte Louis do Tunisu. V následujících letech obliba těchto map dále rostla. Označení „portolánová“ mapa se vyvinulo z latinského termínu portulano, popř. z italského názvu portolano, který znamenal rukopisy s nautickými pokyny. Charles du Fresne du Cange (1610-1689) se r. 1678 zmiňuje o termínu portolani annotati, který představoval textové instrukce pro navigaci. Ty byly překládány v knižní podobě a obsahovaly údaje o vzdálenostech a směrech mezi jednotlivými přístavy a potřebné údaje o přístavištích. Od 17. století se termín „portulant“ týkal knih pobřežních map či přesného popisu pobřeží, přístavů, rejd a kotvišť. Pojem portolánová mapa – portolán byly r. 1762 oficielně uznány pařížskou Akademií. [1]
Schopnost plavby podle portolánové mapy vyžadovala znalost kompasu, jehož magnetickou střelku nejdříve nahrazoval přírodní magnet. Zmínky o jeho používání nacházíme v literatuře již během 13. století, ale je velice pravděpodobné, že se kompas díky normanským kmenům dostal do Evropy mnohem dříve. Mapa nejprve neobsahovala žádnou geografickou síť, většinou se v jejím středu vyskytovala směrová růžice o šestnácti rozbíhajících se parscích a případně dalších šestnáct růžic či průsečíků na okrajích mapy o dvojnásobném počtu paprsků. Díky směrové růžici a principu kompasu byli mořeplavci schopni určit svou polohu i směr plavby. Také se jim však naskytla možnost přesněji zakreslit zvláštnosti obeplouvaného pobřeží. Důkazem této schopnosti jsou první přijatelné obrazy Středozemního moře. Hlavním úkolem portolánových map však byla přesná navigace otevřeným mořem.
Nejstarší dochovanou portolánovou mapou je tzv. pisánská mapa „Carte Pisane“ z doby kolem roku 1300 (asi 1290). Dříve byla majetkem jedné zámožné rodiny v Pise (odtud pochází její označení). Dnes je uložena v Národní knihovně v Paříži. Bohužel není znám její autor. Popis nalezený na této mapě je v několika jazycích. To je typickým znakem map počínající renesance, ale také jedním z hlavních důvodů, proč dnes nelze u většiny portolánových map určit přesné místo původu. Většina teorií však pokládá za místo vzniku italský Janov. Carte Pisane drží neobvyklé prvenství v historii mapování. Tato mapa zobrazuje Středozemní moře a oblast Atlantiku s nečekanou přesností. Podle detailu, který je dán jmény pobřežních linií, je vidět, že Carte Pisane odráží výsledky mnoha cest a obsahuje informace z mnoha předešlých map.
Problematika vizualizací nepřesností starých map je v poslední době často řešeným tématem. V České republice byla například uvedena páce Bc. Libuše Vejrové, která při své bakalářské práci – „Vizualizace kartometrických charakteristik našich nejstarších map v software MapAnalyst“ v roce 2008 analyzovala planimetrické nepřesnosti Klaudyánovy, Crigingerovy, Aretinovy, Vogtovy a Müllerovy mapa metodami deformační sítě, vektoru posunu a izolinií měřítka.Podobnou problematiku řeší i práce Ing. Lucie Šrajerové „Kartometrická analýza polohové přesnosti geografického obsahu historické Komenského mapy Moravy“, ve které je problematika řešena alternativní cestou bez využití softwaru MapAnalyst.
