Úvod
Uhlík se v přírodě vyskytuje v mnoha formách. Ryzí uhlík se vyskytuje jako grafit nebo diamant. Ovšem důležitou roli v souvislosti s klimatickými změnami hraje uhlík vázaný ve sloučeninách. Tou nejdůležitější oxid uhličitý. Oxid uhličitý spolu s metanem, oxidem dusným, fluoridem sírovým, vodní parou a několika dalšími plyny jsou obecně označovány jako skleníkové plyny. Tyto plyny se aktivně podílejí na globální změně klimatu. Na první pohled se změna týká především zvýšením teploty. V průběhu posledních 100 let průměrná teplota na Zemi vzrostla o 0,74°C (Marek, 2011). Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu z roku 1997, který podepsalo 190 států, má zaručit snížení emisí těchto skleníkových plynů. Česká republika tento protokol podepsala 23. 11. 1998.
Oxid uhličitý má tedy velký vliv na celý klimatický systém naší planety. V posledních 500 000 – 600 000 let obsah oxidu uhličitého nepřekračoval hodnoty nad 300 ppm. Ovšem průmyslová revoluce koncentraci oxidu uhličitého nastartovala k jejímu růstu. A od 18. století světová úroveň koncentrace uhlíku nezastavitelně roste (Oulehle at al., 2009). Na konci roku 2015 je hodnota oxidu uhličitého na 398 ppm. A predikce je taková, že zanedlouho bude pokořena hranice 400 ppm. Je tedy zřejmé, že za tento jev se zasloužila lidská činnost. A to především spalováním fosilních paliv, odlesňováním tropických lesů.
Až 45% veškerého suchozemského uhlíku je zadržováno právě lesy. Proto by se neměl podceňovat jejich význam (Oulehle at al., 2009). Lesy mají tedy tu důležitou funkci zadržovat uhlík. V dlouhodobějším smyslu několika desítek let se jedná právě o sekvestraci uhlíku. Velká pozornost vědců je dnes zaměřena na kvantifikaci uhlíku v terestrických ekosystémech a biomase v různém časovém rozmezí. Mnoho studií se tak zabývá tím, jak co nejjednodušeji a nejpřesněji stanovit obsah uhlíku.
Stanovení zásob uhlíku je možné provádět přímým měřením v terénu, ale dnes už také nepřímým s využitím dálkového průzkumu Země (DPZ). Přímé měření obsahu uhlíku ve vegetaci je sice vždy nejpřesnějším výběrem, avšak finančně a časově velmi náročným. Proto je dnes prováděno tolik vědeckých studií, zabývající se zpřesňováním výpočtů obsahu uhlíku s využitím DPZ (Goodenough at al., 2005; Mikita at al. 2013; Vicharnakorn at al., 2014). Doposud již bylo vypracováno několik vědeckých přístupů, jež na základě dat z DPZ dokážou velmi efektivně vyhodnotit stav uhlíku v biomase ve zkoumané lokalitě. Družicová nebo radarová data mají tedy obrovský potenciál k určování obsahu uhlíku ve vegetaci. Nejsou finančně ani časově tak náročná jako nepřímá měření. Navíc v těžko dostupných oblastech bývají jedinou možností.