Vodní retence lesa

„Kde se nedostává vody, tam se nedostává života“ (Rejšek a Vácha, 2018).

Téma dostatku vody je aktuálním tématem, které se osobně dotýká čím dál tím více lidí. Skloňuje se ve všech pádech, množí se předpovědi prezentující vodu jako surovinu budoucnosti. Ať už kvůli jejímu nadbytku v oceánech mající za příčinu zvedání hladiny nebo pro její nedostatek v obživu zajišťujícím průmyslu či elementární fyziologickou potřebu. Oba extrémy mohou ústit ve vážné ohrožení společnosti. Přesněji řečeno, nejde o vodu samotnou – ta nikam nezmizí, ale o její vhodné rozmístění nebo chceme-li retenci.

Latinské teneo, ze kterého je slovo retence odvozeno znamená držím. Smyslem retence tedy není nechat vodu zmizet, ale aby ji půda byla schopna zadržet. Jedině tak může být do krajiny uvolňována postupně, aby jí nebylo ani příliš moc ani málo.

Je-li retence schopnost zadržení v místě potřeby, pak v případě České republiky tento jev umocňuje fakt, že na její území žádný veletok nepřitéká, a proto je zcela odkázána na zadržení vody ve formě srážek. Už i laická veřejnost se čím dál častěji z médií dovídá o mnoha místech republiky, kde jsou vyčerpány podzemní zásoby vody, že na čím dál více místech vede sucho k neúrodě, nedostatku krmiva pro dobytek, zhoršení zdravotního stavu lesů, a dokonce k omezení vodních zdrojů pro postižené obyvatele. Všechny tyto fakty volají po podrobnějším studiu vodní retence a metod jejího výpočtu.

V opozici k pomalu zničujícím účinkům sucha stojí neméně nebezpečná okamžitá hrozba povodní. Osobní zkušenost s touto přírodní katastrofou má v živé paměti většina obyvatel republiky. Ze skutečnosti, že základ povodní se nachází v horských oblastech vycházel Švihla a kol. (2006), když za rozhodující faktor účinků povodní určili úlohu lesů. Jako hlavní regulátor odtoku vody určil retenční vodní kapacitu lesních půd.