Východiskem pro zpracování dat byla elektronická verze Českého jazykového atlasu, uložená na stránkách Ústavu pro jazyk český ve formátu PDF. Pro řešení všech cílů práce byly použity mapy z pátého dílu (Balhar et al., 2016). Mapy v atlase byly převedeny do formátu GIF, který bylo možné vložit do prostředí ArcGIS Pro. Použit byl nástroj Výstřižky, který se nachází v operačním systému Windows defaultně. Georeferencování map proběhlo vůči hranicím ČR z digitální vektorové databáze ArcČR® 500 ve verzi 3.3 (ARCDATA Praha, s.r.o., 2016). Jednotlivé vrstvy z georeferencovaných map byly vektorizovány pomocí nástroje Create Feature do formátu GDB (File Geodatabase). Použitou geometrickou transformací pro georeferencování byla zvolena metoda Spline, která využívá minimálně 10 vlícovacích bodů a je nejvhodnější při požadavku pro jejich nejpřesnější navázaní (Esri 2019a). Data ArcČR 500 byla vytvořena pro měřítko 1 : 500 000, nicméně takto velké měřítko není pro potřeby této práce nutné. Proto byly hranice zhlazeny nástrojem Simplify Polygon, s použitím Wang-Müllerova algoritmu, který zachovává klíčové ohyby linií (Esri 2019b).
V rámci rešerše byla studována odborná literatura zaměřená na dialektologii a lingvistiku, či zahraniční jazykové atlasy a ČJA. Zdrojem cenných informací byly také publikace zaměřené na kartografii. Použity byly podklady jak tištěné, tak elektronické a to např. ze služby Web of Knowledge či Scopus.
Odborná správnost z hlediska dialektologie byla zajištěná konzultací s odborníkem. Konzultantem této práce byla PhDr. Martina Ireinová, Ph.D., z Dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky se sídlem v Brně.
Pro tvorbu map byly použity tři metody tematické kartografie (Voženílek, Kaňok et al., 2011):
Jako vektorizaci lze označit „přepracování mapy v analogové formě, popř. mapy v rastrové formě do vektorové formy“ (VÚGTK, 2020). Pro vektorizaci jsou používány tři základní metody (KGM ZČU, 2020):
Pro účely této práce byla zvolena ruční metoda vektorizace, kdy veškerou činnost provádí operátor, tedy obsluha příslušného vektorizačního softwaru. Při samotné vektorizaci byla použita asistence při přichytávání vektorových lomových bodů (angl. snapping). Tento způsob může být označován jako „čtvrtautomatická“ metoda vektorizace. Výhodou této metody jsou nižší nároky na hardware a odstranění faktoru chyby vytvořené plně automatizovaným způsobem vektorizace. Naopak nevýhodou je vyšší časová náročnost celého procesu oproti automatickým metodám (KGM ZČU 2020).
Jako jazyk mapy je označován „obecný formalizovaný znakový systém mapy“ (Voženílek, Kaňok et al., 2011). Základní komponentou jazyka mapy je kartografický znak, díky kterému je možné reprezentovat daný jev a jeho umístění v geografickém prostoru (Pravda, 2006). Návrh grafického provedení znaků může být proveden dle pravidel tvorby znakového klíče a legendy.
Typizaci lze definovat jako metodu, jež se snaží uspořádat vybrané jevy v mapovaném prostoru dle podobných znaků. Podobnost těchto znaků je určena pomocí zvoleného kritéria. Typizaci rozlišujeme do dvou druhů (Voženílek, Kaňok et al., 2011):
První zmíněná vychází z kvalitativních empirických dat. Teoretická typizace naopak vymezuje obecný typ z vhodného množství zkoumaných jevů a z vhodného počtu různorodých oblastí (Voženílek, Kaňok et al., 2011).
Za regionalizaci je označován proces vymezení regionů (Voženílek, Kaňok et al., 2011). Samotné regiony definuje Demek (1987) jako část krajinné sféry, který se souborem vlastností, stavů a jevů odlišuje od sousedních oblastí. Při vymezování regionů existují čtyři základní přístupy (Voženílek et al. 2011):
Regionalizaci generalizací textu lze považovat za jednu z nejstarších používaných. Funguje na principu postupného uspořádávání a generalizací prvků a faktů slovním popisem hlavních vlastností jevů. V kartografii je tento přístup používán např. při vymezování geologických regionů dle stáří. Druhým přístupem je regionalizace kartografickou syntézou, jež je založena na tzv. superpozici, tedy skládání vrstev informací na sebe s cílem nalézt jádrové regiony a jejich hranice. Princip této metody je detailněji popsán níže. Dalším typem je regionalizace analýzou v n-rozměrném prostoru, která funguje na principu seskupení n menších areálů s množstvím faktorů m do menších počtů regionů. K tomu jsou využívány různorodé statistické a geostatistické metody. Posledním přístupem k regionalizaci je její vymezení dle nodálních regionů. Vychází z premisy, kdy jsou areály přitahovány k určitému nodálnímu centru či centrům. Běžným zájmem výzkumu pomocí této metody jsou základní regionotvorné procesy jako je např. dojížďka do zaměstnání (Voženílek, Kaňok et al., 2011). Jak bylo řečeno výše, regionalizace kartografickou syntézou je založena na tzv. superpozici. Aby tento postup mohl být použit, musí být nejdříve sestaveny analytické mapy jednotlivých prvků tak, aby výsledné mapy měly stejné měřítko a zobrazovaly tematický obsah za stejné období, čímž je docíleno sjednocení jejich obsahu. Dále jsou na základě kvantitativních a kvalitativních kritérií vymezeny syntetické územní jednotky, což má za následek vznik nových objektů, které jsou označeny novými syntetickými symboly (VVoženílek, Kaňok et al., 2011). Pro tuto samotnou metodu regionalizace existuje několik přístupů, které mají různé pracovní postupy. Jedním z převládajících je inventarizace tematického obsahu analytických map, kdy na základě jejich počtu jsou určována jádra regionů – s vyšším počtem jsou určena jádra, naopak s nižším jsou určeny zázemí a hranice regionů. Dalším způsobem je provedení evidence prvků ve čtvercové kartografické síti. Východiskem pro tento přístup je však orientační terénní průzkum, při kterém se charakterizují podstatné prvky v terénu. Posledním přístupem je nahrazení kartografické syntézy logickou vztahovou syntézou (Voženílek, Kaňok et al., 2011).
Statistické vyhodnocení proběhlo pro nářeční syntetické mapy, a to formou výpočtu podílů zastoupení jednotlivých hláskových variant, resp. typů a regionů v rámci zkoumaného území.