|
|
Vznik pískovcových měst
Pískovec - stavební materiál
Geomorfologické členění
Geomorfologické tvary Vznik pískovcových měst Jak uvádí Janků (1977), asi před sto milióny lety ve svrchní křídě naposled zaplavilo českou pánev (území severních, středních a východních Čech) mělké křídové moře. Téměř dvacet miliónů let zde moře vytvářelo mocné vrstvy pískovcových sedimentů, opuk a slínovců, jejichž pevnost podstatně ovlivňovala eroze hraničních hor pánve:
Janků (1977) dále uvádí, že pukání tabule probíhalo převážně v kolmo na sebe jdoucích směrech. První, sudetský, směřoval ze severozápadu na jihovýchod, druhý, krušnohorský, z jihozápadu na severovýchod. Tím vznikly vzácné kvádrové pískovce, které jsou pro českou křídovou tabuli (sahala až k Drážďanům) charakteristické a jinde v Evropě se nevyskytují. V Českém ráji se křídová tabule nejprve rozpadla na několik částí; kru žehrovskou, turnovskou a hruboskalskou, která se ještě rozdělila na troseckou a prachovskou. Konečné tvárnění pískovců obstarala voda a vítr.
Pískovec - stavební materiál skalních měst Pískovec je hornina propustná, dešťová voda rychle vsakuje, nestéká po povrchu a nezaobluje proto charakteristické výtvory, vzniklé selektivním zvětráním pískovce. Toto větrání, charakteristické pro české pískovce, se vyznačuje bizarní voštinovou a mřížovitou členitostí stěn - tzv. aeroxysty. Je to specifický rys českých pískovců (zejména v Českém ráji), které jsou nejrozmanitější na světě. Pro svou význačnou hodnotu bylo celé území Českého ráje vyhlášeno jako chráněná krajinná oblast. Velká nasáklivost pískovce má i stinnou stránku, snižuje podstatně pevnost materiálu. To platí zvláště o Českém ráji, a proto musel být vydán přísný zákaz lezení na mokrém pískovci (viz Kapitola 5.3). Jak uvádí Janků (1977), pískovec, klastická úlomkovitá hornina, má za základ zrna křemene o velikosti od 0,05 do 1 - 2 mm, spojená tmelem. Nejpevnější je tmel křemičitý a vápnitý, např. Suché skály, ostatní typy tmelu (jílovité, kysličníky železa, směsné tmely) nejsou pevné. Tyto tmely jsou typické pro střed křídové tabule (hlavně turnovskou a hruboskalskou kru). Mikrostruktura pískovce, to je způsob uložení zrn, ovlivňuje pevnost nejvíce. Jsou-li mezi zrny jen mikroskopické prostory, vyplněné tmelem, je pískovec velmi pevný. Větší prostory mezi zrny, i když jsou dobře vyplněny tmelem, vytvářejí pískovec méně pevný. Třetí typ pískovce má mezi zrny větší prostory, vyplněné tmelem jen částečně. Vzduchové prostory umožňují vnikání vody a erozi. Takové pískovce jsou vždy solivé a lámavé a patří k nim většina oblastí Českého ráje. Jak uvádí Sitenský (1994), v pískovcích se kromě zrn křemene objevují bělavá zrnka rozložených živců a šedočerná zrnka buližníků. Jsou přítomny i světlé lupínky slíd, tmavá zrna akcesorní, tj. pyritu, leukoxenu, turmalinu, magnetitu i čiré sloupečky zirkonu. Geomorfologické členění .: nahoru :.
Podle Voženílka (2002) právě Vyskeřská vrchovina představuje netektonicky, saxonskými pohyby na kry rozdělenou tabulovou plošinu, kde se nachází Hruboskalské skalní město. V rámci Vyskeřské vrchoviny se vyčleňuje několik ker či podokrsků, z nichž čtyři spadají do CHKO Český ráj a tvoří její větší část. Jmenovitě se jedná o Hruboskalskou vrchovinu, Příhrazskou vrchovinu, Kosteleckou pahorkatinu a Troskovickou vrchovinu. Dále Voženílek (2002) uvádí, že Hruboskalská vrchovina představuje tektonickou kru ohraničenou zlomy. Jejím nejvyšším bodem je obnažený peň limburgitu Vyskeře (466 m n. m.). Nejvyšší terasa dokládá inverzi reliéfu, v době zalednění bývala nejnižším místem tehdejší krajiny. Vyskytují se zde četné pískovcové skalní věže. Hruboskalské skalní město má celkem 222 věží. Bylo vytvořeno v mladším pleistocénu a dotvořené mikrotvary typu voštin, solných výkvětů, perforací skalních lišt a říms v holocénu. Rozlišujeme Přední skalák, skupinu Kapelníka, skupinu Majáku, Dračí skály, Zámeckou rokli, Markův kout, Ztracené údolí, Hadí údolí, skály u Bukoviny, Předěl, Krkavinu, Rovné skály, skály u Hrůdky, Skalany, skály u Kacanov, Skály u Pohoře a Kozlov. Částečně sem patří i skály u Vysokého kola, u Vidláku a u Věžáku. Celek - Jičínská pahorkatina (VIA-2) Nachází se na východě Severočeské tabule. Jak uvádí Demek (1987) je to členitá pahorkatina, místy plochá vrchovina o rozloze 1 224 km2, se střední výškou 305,6 m a středním sklonem 3°23´. Na svrchnokřídových slínovcích, písčitých slínovcích a pískovcích s rozptýlenými proniky drobných těles třetihorních bazaltoidních hornin vznikl tektonicky podmíněný strukturně denudační reliév, který je v severních a severovýchodních okrajových částech výrazně tektonicky porušený, charakterizovaný kuestami, tabulovými plošinami, hrásťovými a antiklinálními hřbety, erozně denudačními a tektonickými kotlinami a brázdami s rozsáhlými zarovnanými povrchy (kryopedimenty) a říčními terasami převážně v povodí středního toku Jizery, Cidliny a Labe. Krajinné dominanty ve střední a západní části jednotky tvoří vrchy na exhumovaných sopečných horninách. Příznačným prvkem reliéfu jsou četné tvary zvětrávání a odnosu křídových pískovců. Nejvyšší bod je Sokol (562 m. n. m.) v Turnovské stupňovině.
Podcelek - Turnovská pahorkatina (VIA-2A) Nachází se ve střední a severozápadní části Jičínské pahorkatiny. Podle Demka (1987) se jedná se o členitou pahorkatinu o rozloze 1012 km2 se střední výškou 297,9 metrů a se středním sklonem 3°27´. Je složená ze svrchnokřídových kvádrových kaolinických pískovců, jílovců, slínovců a písčitých slínovců s drobnými proniky třetihorních vulkanických hornin čedičového typu (žíly, výplně sopečných komínů). Strukturně denudační reliéf je výrazně kerné stavby v povodí středního toku Jizery a zčásti horní Cidliny a Mrliny, s maximálním tektonickým porušením v předpolí Ještědsko-kozákovského hřbetu (podél zlomů souběžných s lužickou poruchou). Základními makroformami reliéfu jsou kuesty, hřbety, tabulové plošiny, brázdy a strukturně denudační kotliny, vzácněji tektonicky méně porušené stupňoviny strukturně denudačních plošin, ve sníženinách jsou charakteristické rozsáhlé kryopedimenty. Povrch zpestřují vulkanitové suky a četné tvary zvětrávání a odnosu kvádrových pískovců (skalní města s mozaikou drobných a středních forem selektivního zvětrávání, svahové blokové pohyby, sesuvy, sufózní závrty). Nejvyšším bodem je Sokol 562 m. n. m. v Turnovské stupňovině. Okrsek - Vyskeřská vrchovina (VIA-2A-a) Nachází se ve střední části Turnovské pahorkatiny. Podle Demka (1987) tvoří plochou vrchovinu v povodí Žehrovky a horní Kněžmostky, složenou z konických kvádrových kaolinických pískovců s denudačními zbytky slínovců a vápnitých jílovců, s proniky neovulkanitů. Představuje netektonicky porušenou rozsáhlou tabulovou plošinu mírně se sklánějící k jihu, se stupňovinou strukturně denudačních plošin a hustou sítí kaňonovitých údolí s vývěry pramenů. Dominantami jsou vulkanické suky na vypreparovaných výplních sopouchů a žílách. Charakteristická jsou pískovcová skalní města s jeskyněmi, výklenky, skalními branami aj. .: nahoru :. Geomorfologické tvary Ve skalních pískovcových městech nalezneme tvary různých velikostí. Makroformy - mají rozměry až stovky metrů. Sem patří např. celé skalní město, izolované velké skály (svědecké vrchy) či kaňonovitá údolí, ve kterých se tyčí pískovcové stěny. Mezoformy - tvary o ploše řádově desítek až set metrů čtverečních. Podle klasifikace Rubína a Balatky (1986) do mezoforem patří skalní perforace (tvary vzniklé "proražením skalních stěn):
Mikroformy - tvary o velikosti řádově decimetrů a centimetrů čtverečních. Jsou to nejdrobnější tvary, které nalezneme v každém skalním městě. Podle klasifikace Rubína a Balatky (1986) mezi nejdůležitější patří:
|
