Identifikace optimálních ploch:
Druhá část metodiky je určena k identifikaci optimálních ploch vhodných pro zábor, tedy vymezení lokalit určených ke změně využití území. Základní pravidla obecných požadavků na využití území stanovuje vyhláška č. 501/2006 Sb. Rozhodnutí o konkrétním umístění je ponecháno v rukou urbanisty. K tomu mu má dopomoci krajinný potenciál, který předurčuje vhodnost lokalit pro zábor.
Prostorové jednotky:
Výkresy, které jsou součástí grafické části územního plánu, se zpracovávají nad mapovým podkladem v měřítku katastrální mapy. Pro vymezení ploch využití území jsou základním stavebním kamenem parcely katastru nemovitostí. V mnoha případech je tato prostorová jednotka příliš rozsáhlá pro obsazení jednou aktivitou a je zapotřebí ji rozdělit na menší části.
Řešením tohoto problému je ve vymezení menší prostorové jednotky než parcely katastru nemovitostí. Pro tuto potřebu byla stanovena tzv. základní alokační jednotka
Alokace
Alokace znamená přiřazení prostorových jednotek dané funkci. Oproti původní metodice se již nezohledňuje tabulka povolených změn využití území. Nemá nyní žádný význam, jelikož se řeší pouze volný potenciál a v extravilánu udávají možnost změny limity území, konkrétně jejich nastavení v hodnocení krajinného potenciálu. Také se již nepracuje s rozhodovacím pravidlem preference kategorie, každá kategorie se vyhodnocuje zvlášť.
Existují dvě základní podmínky, které alokaci ovlivňují. A sice:
• celková rozloha záboru
• minimální rozloha samostatné alokované plochy