ZMĚNA KRAJINNÉ STRUKTURY

V DŮSLEDKU TĚŽEBNÍ ČINNOSTI NA KLADENSKU

Úvod  │Charakteristika území │ Fotografie  │ O práci

HISTORIE

Až do poloviny 19. století bylo Kladensko typickou zemědělskou oblastí, objev uhelných slojí tuto oblast změnil na průmyslovou.

První dochovaná zpráva o dobývání uhlí ve středočeském uhelném revíru se datuje k roku 1463. Jde o listinu, která povoluje dobývání uhlí v pánvičce u Malých Přílep. V 15. - 18. století se uhlí dobývalo primitivně zejména v drobných císařských dolech u Buštěhradu, jednalo se jen o povrchovou těžbu méně kvalitního uhlí.

Významným mezníkem pro dolování uhlí na Kladensku se považují 70. léta 18. století. V roce 1775 Václav Burgr a Jakub Oplt z Buckova našli na úbočí vrchu Vysoký u Vrapic větší množství uhlí a objevili tak výchoz uhelných slojí. Tyto sloje se pak  staly základem dolů buštěhradské vrchnosti, největšího důlního celku u nás až do 40. let 19. století. Nalezené uhlí donesli ke kováři Václavu Linhartovi do Brandýska, který nález bezpečně určil. Všichni tři pak dostávali doživotně deputát uhlí.

Mezi první šachty patřily v roce 1776 Barbora, Jindřich a Václav, které se nacházely v západní části kladenské uhelné sloje v katastru Vrapice. Později se dolování přesouvalo směrem na východ, kde v roce 1822 vznikla u Cvrčovic šachta Ludmila.

Na počátku 19. století byla kladenská pánev nejvýznamnějším kamenouhelným revírem v českým zemích, těžila se tu až třetina uhlí. Po vyčerpání některých ložisek buštěhradského panství se začala těžba přesunovat směrem na západ ke Kladnu.

Největší rozvoj dolování na Kladensku nastal po roce 1842.  Uhelné oblasti byly více prozkoumány nově zřízenými kutacími komisemi, které měly za cíl nalézt hlavní uhelné sloje v tomto revíru. Kutební komise ukončily svojí práci 1. 1. 1855, kdy majetek a důlní činnost přešla do nové Společnosti státní dráhy. Byly založeny jámy: Michal, Layer, Marie Antonia a Václav.

Podvojné jámy Michael a Layer, které leží v Brandýsku, dostaly jméno podle přednosty Kutacího ředitelství pro Čechy, Moravu, a Slezsko Michaela Layera. Jáma Michael měla funkci těžební a větrací, jáma Layer sloužila pro čerpání vody. Těžba začala až v roce 1857 kvůli problémům s přívaly důlní vody. Po necelých deseti letech těžby byl provoz ukončen a důl zatopen. Přesný důvod uzavření dolu není znám uvádí se dvě možnosti, buď bylo uhlí málo kvalitní nebo důl vykazoval malý výkon těžby na hlavu. Později byla snaha důl znovu obnovit, ale nebyla úspěšná. Poslední práce na obnovu dolu byly ukončeny v roce 1965.

Podvojné (dvojité) jámy jsou specifickým případem výstavby povrchu dolu. Dvě jámy ležící blízko u sebe mají odlišné funkce, jedna slouží jako těžní a druhá má funkci vodotěžnou nebo větrnou. Dalšími příklady podvojných jam jsou doly: Ferdinand ve Cvrčovicích a Jan v Libušíně.

Významnou osobností dobývání uhlí na Kladensku byl Jan Váňa, který v roce 1846 objevil uhelné ložisko v samotném Kladně v dnešním katastrálním území Kročehlavy, jáma byla nazvána Kateřina-Josefa. V následujících letech vznikly na území Kladna další jámy: Václav (1847), František (1848), Thinnfeld (1848) a šachta Zippe (1848), kterou později nahradila jáma Amálie (1862).

Ve Cvrčovicích založila společnost Buštěhradské dráhy důl Ferdinand, jméno dostal podle císaře Ferdinanda I. Dobrotivého. Výstavba dolu byla zahájena roku 1849, původně byl budován jako odvodňovací. Těžba byla ukončena v roce 1917.

Zahájení provozu vysokých pecí nastalo v roce 1855, byla to první vysoká pec v Čechách. Pec byla pojmenována jako Vojtěšská huť (podle jejího zakladatele Vojtěcha Lanny), později se vlastníkem stala  Pražská železářská společnost. V roce 1889 byla založena Poldina huť vyrábějící ušlechtilou ocel. Areál hutních závodů Poldi leží v severovýchodní části vlastního města Kladna. Po roce 1975 byla hutní výroba přesunuta do nového závodu Poldi – Dříň. Po zahájení provozu vysokých pecí bylo Kladno označováno i jako město železa (dříve jen město uhlí).

Další objevenou jámou na území Kladna byla jáma Průhon, která byla hloubena od roku 1859 a samotná těžba byla zahájena v roce 1864. K ukončení těžby došlo v roce 1893. V únoru roku 1998 došlo k propadu do hloubky asi 160 m, byl proveden zásyp a zabezpečení otvoru novou armovanou deskou.

V 70. letech 19. století byly založeny další jámy např. Bresson (1868), Engerth (1868), Herget (1870), které jsou situovány v jádru města uprostřed dnešní zástavby. Později vznikly: jáma Barré (1872), Mayrau (1874) a Robert (1880) ve Vinařicích, dále také tři jámy v Libušíně: Jan I (1885), Jan II (1886) a Max (1888).

Důl Engerth pojmenovaný podle generálního ředitele Společnosti státní dráhy Wilhelma z Engertu byl v provozu v letech 1873 až 1945.

Důl Mayrau, hloubený v letech 1874 až 1877, zahájil provoz v roce 1877.  Důl byl pojmenován podle předsedy správní rady Pražské železářské společnosti Kajetánu Mayerovi. Jáma Robert vzdálená asi 50 m od jámy Mayrau byla hloubena mezi roky 1880 a 1884. V roce 1946 byl přejmenován na Fierlinger, v roce 1958 na Gottwald 2. Provoz dolu byl ukončen až v roce 1997. Původní objekty dolu zůstaly téměř nezměněny, z dolu byl zřízen skanzen (v roce 1994), jako muzeum hornictví na Kladensku.

Důl Jan vznikl při průzkumných prací Mirošovického kamenouhelného těžařstva, které byly prováděny od roku 1881. Důl měl dvojité jámy: Jan I a Jan II. Důl byl pravděpodobně pojmenován podle ředitele Mirošovického kamenouhelného těžařstva Janu Fitzovi. Těžba byla ukončena v roce 1924.

Jáma Ronna začala být hloubena v roce 1882 a samotná těžba byla zahájena v roce 1886. Důl byl pojmenován podle ředitele Společnosti státní dráhy Antonínu Ronnovi. V roce 1958 bylo původní jméno dolu změněno na důl Gottwald 3. Těžba byla ukončena v roce 1997.

Důl Max byl hlouben v letech 1888 - 1890. Těžba byla zahájena v roce 1890. Důl byl pojmenován podle člena správní rady Pražské železářské společnosti Maxe Egona Fürstenberga. V roce 1958 byl přejmenován na Gottwald 1. Důl ukončil provoz v roce 1980.

Důl Theodor zahájil samotnou těžbu v roce 1902, byl pojmenován podle prezidenta správní rady Společnosti státní dráhy, rytíři Theodoru z Taussigů. Důl byl také znám pod názvem Kréta, protože v době jeho založení byla válka mezi Řeky a Turky o Krétu. Těžba v dole skončila v roce 1935, objekty dolu nebyly zničeny a jsou dále využívány pro drobnou výrobu.

Jáma dolu Wannieck byla hloubena v letech 1913 a 1914. Jméno dostala podle předsedy Pražské železářské společnosti Wanniecka. Používal se počeštělý název Vaněk neboli Vaňkovka. V roce 1946 byl přejmenován na důl generála Svobody. Těžba byla ukončena v roce 1981.

Důl Schoeller byl hloubený od roku 1899. Jméno dostal podle člena správní rady Mirošov-Libušín-Svatoňovického těžařstva Gustava Schöellera. Za komunistické vlády byl přejmenován na důl Nejedlý. V roce 1995 došlo k organizačnímu spojení dolů Schoeller a Tuchlovice, fyzické propojení dolů podložním spojovacím překopem  nastalo 7. 1. 1997. V listopadu roku 2001 se stalo v dole k důlnímu neštěstí. V červnu roku 2002 byl uzavřen.

Nejmladším dolem na sledovaném území je důl Tuchlovice, který byl hlouben v letech 1941-1943. Vlastní těžba byla zahájena až v roce 1953 kvůli špatným geologickým podmínkám. Původně se důl jmenoval Jaroslav podle ředitele Živnostenské banky a akcionáře Pražské železářské společnosti dr. Jaroslava Preise. V roce 1946 byl přejmenován na důl Nosek. V současné době se používá název Tuchlovice. Důl má samostatnou větrnou jámu, která se nazývá Na Pustince, leží asi 1,5 km jihozápadně od dolu. Důl ukončil činnost v roce 2002.

V 50. letech 20. století byl rekonstruován důl Schoeller a byla dokončena výstavba nejmladšího dolu Tuchlovice. Po roce 1945 byly nahrazovány původní názvy dolů jmény komunistických politiků (např. důl Mayrau byl přejmenován na Gottwald II, důl Jaroslav nahradilo jméno komunistického ministra vnitra Noska). V devadesátých letech 20. století se některé doly vrátily k původním názvům.

V roce 1990 byla ukončena těžba v dole Zápotocký v Dubí.

V roce 1991 existovaly v oblasti jen 2 samostatné státní podniky: Důl Kladno (Ronna, Mayrau a Schoeller) a Důl Tuchlovice (součást koncernu Kamenouhelných dolů Kladno).

Od roku 1992 docházelo k postupnému snižování výroby v hutním závodě POLDI Kladno a s tím také souvisel pokles těžby v dolech. Na přelomu let 1996 a 1997 byla zastavena hutní výroba v POLDI a vedlo to ke zvýšení nezaměstnanosti.

1. 1. 1993 Došlo v rámci privatizace k vytvoření a. s. ČMD (Českomoravské doly), která se skládala ze 3 odštěpených závodů: Důl ČSM Stonava, Důl Kladno – Libušín a Důl Tuchlovice. K 1. 7. 1995 došlo ke sloučení o. z. Ďolu Kladno a Dolu Tuchlovice v odštěpný závod pod názvem Kladenské doly, o. z. Libušín.

Poslední dva doly (Schoeller, Tuchlovice) byly uzavřeny 29. 6. 2002.

Od 1. 1. 2004 byla a. s. ČMD prodána státu a vznikl státní podnik s názvem Palivový kombinát Ústí -Ústí nad Labem s regionálním střediskem Kladenské doly Libušín.

Oblast těžby

Na Kladensku se kromě černého uhlí také těžily jiné suroviny: stavební kámen, cihlářská surovina a štěrkopísky. Tato těžba však nebyla významná pro Kladensko. Ve sledované oblasti se nacházejí jámové a stěnové kamenolomy, drobné pískovny a hliniště, které jsou většinou zarostlé náletovou vegetací a nepůsobí na okolí rušivě.

V obcích Buštěhrad, Hřebeč, Lidice, Makotřasy, Vrapice se těžily spodnoturonské opuky jako stavební kámen. Droby a fylitické břidlice se těžily ve Dřetovicích, Kovárech, Libochovičkách a Zájezdu.

Malá pískovna leží v Kladně – Rozdělově (Klika – Dvořák s.r.o.), těží se zde zvětralé silně písčité slínovce až vápnité pískovce svrchní křídy.

Větší lomy se nacházejí na Vinařické hoře, která je sopečného původu. Výsledkem výlevné činnosti je čedičový příkrov téměř na celé ploše vlastního návrší. Rozsáhlejší těžba čediče probíhala už od 19. století na několika různě velkých lomech. V současnosti už není činný ani jeden lom.

V zájmovém území se dále těžily: kvarterní spraše ve Stehelčevsi, kvartérní svahové a sprašové hlíny v Bratronicích, svrchnokřídové - cenomanské kaolinické pískovce v Brandýsku, svrchnokarbonské arkózovité pískovce (tzv. žehrovák) v Kamenných Žehrovicích, svrchnoproterozoické silicity (buližníky) v Malém Přítočně, křemenný porfyr křivoklátsko-rokycanského pásma v Lánech, silicit (buližník) ze svrchního proterozoika v Malých Kyšicích a ve Velké Dobré, karbonské arkózové pískovce s vložkami slepenců ve Slatině, slévárenské písky a žáruvzdorné jílovce v okolí Třebusic a písčité vápence v okolí Otvovic.

Haldy po těžbě stavebního kamene

Haldy vzniklé po těžbě stavebního kamene nejsou pro sledované území významné, protože se jedná o malé haldy, které ve většině případů nenarušují životní prostředí a nejsou výraznou dominantou krajiny.

Ve sledovaném území se těchto hald nachází 21. Průměrná plocha těchto hald je jen přibližně 3 550 m2 a jejich průměrná výška je jen 3,2 m. Haldy obsahují nevyužitelný materiál po těžbě. Na haldách se často vyskytují směsi kvartérních hlín a úlomků svrchnoproterozoických silicitů, svrchnokarbonských arkózovitých pískovců.