MORAVSKOSLEZSKÝ DEVON A SPODNÍ KARBON

Dnešní povrchové výskyty devonu dávají pouze neúplnou představu o původním paleogeografickém rozšíření devonu i vnitřní morfostrukturní diferenciaci sedimentační pánve. Nejzápadnější výskyty devonu s jeho okrajovou facií v jádru svratecké klenby stejně jako jeho výskyt v silesiku naznačují, že devon patrně nesahal k Z dále než k moravskoslezskému zlomovému pásmu. Pokračování devonu směrem k V není přesně známo (Mísař et al., 1983).
Devonské sedimenty v prostoru Drahanské vrchoviny, Hornomoravského úvalu a Nízkého Jeseníku vystupují vesměs při západním okraji kulmu nebo z jeho podloží v několika oblastech. Je to na J oblast Moravského krasu, drahanská oblast, oblast Hornomoravského úvalu a na S v Nízkém Jeseníku šternbersko-hornobenešovský pruh, jenž je součástí zájmové oblasti.
Šternbersko-hornobenešovský pruh je ve stavbě Nízkého Jeseníku významným lineárním prvkem. V těchto místech lze předpokládat hlubinný zlom, který od sebe odděluje stavbou odlišné západojesenické a východojesenické synklinorium s kulmskou výplní. Izolované výskyty devonu uprostřed kulmských formací mezi Šternberkem, Moravským Berounem a Horním Benešovem představují tektonické šupiny nebo tektonicky vyzdvižené podloží kulmu s bradlovým tektonickým stylem. Náplň šternbersko-hornobenešovského pruhu odpovídá litologicky i stratigraficky drahanské facii devonu. Významným prvkem šternbersko-hornobenešovského pásma jsou kyselé a bazické vulkanity přeměněné v různé typy metabazitů a metakeratofyrů (Mísař et al., 1983). Podloží devonských sedimentů zde není známo. Nejstarší horniny označované jako čabovské břidlice jsou zhruba ekvivalentní stínavským vrstvám Drahanské vrchoviny (eifel-givet). Ekvivalentem jesenických vápenců jsou pouze menší polohy a čočky vápenců v nadloží zmíněných vrstev. Nejmladší člen s typickými křemitými (radiolaritovými) břidlicemi je famenského až spodnokarbonského stáří (Mísař et al., 1983). Bradlový styl šternbersko-hornobenešovského pruhu je výsledkem několika vrásnících  fází, zejména fáze bretaňské a asturské.

Spodní karbon moravskoslezské oblasti reprezentuje litologicky výrazná, synorogenní klastická formace, vyskytující se v evropských hercynidech, ve střední Evropě tradičně označovaná jako kulm. Časově je nástup kulmské sedimentace vázán na různé úrovně intervalu svrchní devon - tournai, ukončení sedimentace na různé úrovně spodního namuru. V nadloží kulmu je paralická molasa, s níž je kulm spjat přechodem (Mísař et al., 1983).
Na povrchu zaujímají vrstvy kulmu trojúhelníkovité území mezi metamorfity Hrubého Jeseníku, permokarbonem boskovické brázdy a devonem Moravského krasu na Z a téměř přímočarým severovýchodně orientovaným tektonickým stykem s neogénem karpatské předhlubně na JV. Severní i jižní omezení tvoří transgresní linie třetihorních sedimentů. Směrem k V je vrty dokázáno pokračování kulmu na jednotkách ponořené části moravskoslezské oblasti. V některých místech ponořeného kulmu je kulmská sedimentace nahrazována sedimentací karbonátovou, která se vyvíjí z mocných karbonátů devonského stáří.
Kulm je význačný slepenci, drobami a aleuropelity. Oba poslední litotypy se buď mnohonásobně střídají nebo tvoří každý zvlášť mocná tělesa. Krystalinikum a mladá výplň Hornomoravského úvalu dělí povrchový výskyt kulmu na rozlehlejší slezský kulm a na kulm drahanský (přičemž zájmová oblast se omezuje pouze na severnější kulm slezský).
Ve slezském kulmu se rozlišují čtyři souvrství, která jsou v důsledku stejnoměrné redukce mocnosti výsledkem reakce na úbytek subsidenční schopnosti fundamentu od Z k V. Dochází i ke změně litofacie od převahy drob do tzv. aleuritického kulmu, který je typicky vyvinut pod svrchnokarbonskými sedimenty ostravsko-karvinského revíru v oblasti Beskyd (Mísař et al., 1983).
Andělskohorské souvrství (mocnost není známa, stáří famen-tournai) leží na V od vrbenské skupiny a je prvním paleozoickým souvrstvím, které má zřetelně faciální vývoj kulmský. Je význačné střídáním břidlic a jemně až středně zrnitých gradačně zvrstvených drob. Místy nechybějí štěrčíky až slepence skluzového původu. Souvrství je nejvíce zvrásněno a metamorfováno na Z.
Hornobenešovské souvrství (mocnost asi 1000 m, stáří spodní a střední visé) je souvrství klastických hornin, ležící východně od andělskohorských vrstev, tvořené převážně drobami, v menší míře drobnozrnnými slepenci, různými pískovci a také lokálně břidlicemi, které tvoří v těchto horninách vložky (Pouba et al., 1962).
Moravické souvrství (mocnost až 2500 m, stáří svrchní visé). Pro naprostou převahu břidlic se tyto vrstvy označují jako moravické břidlice. Náležejí ke komplexu kulmských vrstev a v něm představují období nejjemnější sedimentace, následující po hrubé flyšové sedimentaci hornobenešovských drob. Jejich stáří bylo doloženo nálezy suchozemské flóry a mořské fauny, která odpovídá stupni visé. Moravické vrstvy mají typický flyšový vývoj s různými nerovnostmi na vrstevních plochách a charakteristickou cyklickou sedimentací (Pouba et al., 1962).
V hradecko-kyjovickém souvrství převažují naspodu lavicovité droby místy se slepenci, výše potom břidlice střídající se s tenkými, karbonatickými, jemně zrnitými drobami. Není však jasné, zda tu jsou dva základní litotypy - droby a břidlice - ve stratigrafické posloupnosti (hradecké vrstvy a mladší kyjovické vrstvy) nebo zda jde o dvě laterální litofacie (Mísař et al., 1983).