SILESIKUM

Silesikum je část moravskoslezské oblasti, která je oddělena ramzovským nasunutím od lugika (Mísař et al., 1983). Ramzovské nasunutí je součástí moravskoslezského zlomového pásma oddělující oblast moravskoslezskou od oblasti moldanubické, kutnohorsko-svratecké, středočeské a lugické.
Západní hranici silesika tvoří ramzovské a nýznerovské nasunutí, východní hranice je jednoznačně spojována s hranicí mezi Hrubým a Nízkým Jeseníkem, projevující se především změnou faciálního vývoje v nejsvrchnějším devonu (nástup kulmské facie) a rychle se měnícím i metamorfním stupněm a tektonickým stylem. Za jižní hranici silesika lze považovat systém zlomů, z nichž nejvýznamnější jsou zlom bušínský a zlomové pásmo Hané (Mísař et al., 1983). Na S pokračuje silesikum v podloží terciérních a kvartérních formací na polském území.
Silesikum je příkladem jednotky s velmi intenzivní deformací a regionální metamorfózou hercynského stáří. Diskordantní poměr devonu k předdevonskému podloží umožňuje rozdělit silesikum na dvě strukturně a také stratigraficky odlišná patra: devonské patro silesika pokračující dále na V do oblasti s devonem a spodním karbonem v Nízkém Jeseníku a předdevonské patro, které je nejlépe odkryto v západní polovině silesika.
Silesikum je možné podle Svobody et al. (1983) rozdělit na tyto dílčí jednotky: nectavské krystalinikum, kladecké fylity, svinovsko-vranovské krystalinikum, hrabišínská skupina, vrbenská skupina, desenské krystalinikum (desenská skupina), skupina Červenohorského sedla, skupina Kralického Sněžníku, jesenický masiv, sobotínský masiv, keprnické krystalinikum, javornický masiv, masiv Rudné hory a žulovský masiv. V souvislosti se zájmovou oblastí budou dále v textu zmíněny skupiny desenská, vrbenská a žulovský masiv.
Základem desenské skupiny jsou monotónní biotitické a dvojslídné ruly slabě migmatitizované, které místy obsahují pestřejší vložky, jako např. amfibolity, kvarcity nebo erlany. Součástí desenské skupiny jsou i horniny ortorulového vzhledu a okaté a perlové migmatity, avšak jejich rozšíření je ve srovnání s rozšířením těchto hornin v keprnické skupině nesrovnatelně menší (Mísař et al., 1983). Diskutabilní jsou některé pestřejší polohy v podloží paleontologicky doloženého devonu (např. u Rejvízu a Jeseníku), které představují buď ekvivalent kadomského pestrého souvrství desenské skupiny nebo relikty případného spodnopaleozoického souvrství (Pouba et al., 1962, Koverdynský, 1993).
Severně od okrajového zlomu lugické oblasti a východně od zóny Niemczy jsou známy masivy granitoidních hornin paleozoického stáří. Vedle masivu u Strzelina v Polsku a javornického masivu je to žulovský masiv tvořící jádro Vidnavské pahorkatiny. Žulovský masiv vznikl řadou po sobě následujících intruzí s běžným diferenciačním trendem od starších amfibolicko-biotitických dioritů a granodioritů přes hlavní masu granitu až ke granitům resp. granodioritům bohatých křemenem. Významně je vyvinuta okrajová facie masivu, představující složitý vnitřní kontakt. Výrazný je i vnější kontakt masivu s okolními krystalinickými horninami náležejícími velkovrbenské a keprnické skupině a skupině Branné. Horniny pláště, zvláště velké xenolity vápenců s granáty, jsou zachovány na mnoha místech i uprostřed masivu (Mísař et al., 1983). V plášti žulovského plutonu, který se na Z a na S noří pod mladé horniny třetihorního a kvartérního stáří, jsou zastoupeny horniny staroměstské skupiny, vrbenské skupiny, skupiny Branné i jaderné části keprnické klenby. Z hlediska stratigraficko-tektonického netvoří tedy plášť žulovského masivu samostatnou jednotku. Protože však plášť masivu činí dojem klenby, byl v minulosti plášť žulovského plutonu označován někdy jako klenba žulovská nebo vidnavská (Pouba et al., 1962).
Devonská souvrství vystupují při východním okraji silesika, kde jsou označována jako vrbenská skupina. Na S jsou ondřejovickým zlomem odděleny od stejně starých vrstev rejvízské skupiny a na J pokračují k Libině a Uničovu. K vrbenské skupině náleží vedle kvarcitů a metakonglomerátů různé typy fylitů s kvarcitickou komponentou, metabazity, metakeratofyry a železné rudy typu Lahn-Dill (Mísař et al., 1983). Nejmladší jsou v okolí Vrbna pod Pradědem vápence a vápnité fylity a droby, na které přímo nasedají sedimenty kulmu. Podloží vrbenské skupiny tvoří téměř všude chloritizovaná desenská rula, vyvinutá však v různých faciích. Bazální devonské vrstvy buď leží na ní nebo jsou pod ní tektonicky zaklíněny, zřejmě vlivem přesmykových až příkrovových pohybů za variské orogeneze (Pouba et al., 1962).