NÁRODNÍ PARK RUWENZORI (QUEEN ELIZABETH)

Lokalizace: na hranicích mezi Ugandou a Kongem, asi 40 km západně od Kasese

Přírodní prostředí: Velehory v tropické zóně s vlhkým podnebím

Nadmořská výška: 1700 – 5119 m

Rozloha: 996 km²

Předmět ochrany: druhy endemických živočichů, jenž jsou celosvětově ohroženi (např.krysa sklaní)

Specifikace: ohrožené druhy levhartů, guerézů, šimpanzů

Klima: Klima oblasti je mírné a teplota zůstává po celý rok kolem 23°C, srážky, které dosahují roční úrovně

1 180 mm jsou soustředěny do období od března do května (silné deště) a v menším rozsahu od října do prosince. Nejvhodnější období pro návštěvy se kryje se suchými měsíci. Turistická zařízení parku, která byla v diktátorském a válečném období značně poškozena, jsou nyní z větší části opravena a disponují i několika výborně situovanými hotely (Grazzini, 1994).

Historie: Evropané objevili tuto nádhernou krajinu kolem poloviny 19.století, když hledali prameny Nilu.

Obr.9. - Grazzini,G.(1994) Jako první běloch, který spatřil roku 1888 tento masív, byl anglický vědec zabývající se Afrikou sir Henry Morton Stanley a rozpoznal, že to je sněhem pokrytý vrcholek a ne podivný, nejkrásnějšími stříbrnými barvami hrající mrak. Poslední jistotu přinesla italská expedice pod vedením legendárního vévody z Abruzz, který na třetí nejvyšší africkou horu s jejími pěti vrcholky, pokrytými ledovým příkrovem, poprvé vystoupil v červnu 1906. Neuvěřitelná krása krajiny pohnula koloniální britskou vládu, aby zde vytvořila národní park, nejprve nazvaný Queen Elizabeth a od roku 1954 Ruwenzori, znamená to strůjce dešťů, což je velice případné jméno, protože masiv vytváří bariéru, po níž stoupají vlhké a teplé masy vzduchu přinášené sem větrem a musejí se zbavit části svého nákladu vodní páry, která pak padá k zemi jako déšť a sníh (Grazzini, 1994).

Popis: Celé území parku sahá od vzdálených výběžků pohoří Ruwenzori až k jeho jihovýchodnímu úpatí. Celá krajina je tvořena vysokými horami, jezery a vodními toky a plošinami. Pohoří Ruwenzori neboli Měsíční hory dominují svými vrcholy na severozápadě, jejich nejvyšší vrchol je Mount Margherita (5119 m), ve střední části se mezi údolími a planinami vine tok Kazinga.

Příroda: Oblast dokonale odpovídá různým a měnícím se geografickým rysům, tvoří několik biotopů, kde žije hojná fauna. V údolích podél vodních toků a při pobřeží jezer se táhnou pásy mokřadů a luk, osídlené velkým počtem vodních ptáků a stády hrochů, jenom kolem samotného Kazinga Channel je téměř 70 druhů ptáků, mezi nimiž je posvátný ibis a plameňák. Jsou zde vyvinuty i zóny tropického lesa, který přechází za stromovou hranicí v savany, tyto oblasti jsou územím šimpanze, kočkodana diademového a vzácných červených opic rodu Colobus, buvola, antilopy, slona, prasete bradavičnatého a velkých kočkovitých šelem. V jižním sektoru parku byl zaznamenán výjimečný výskyt lva, zatímco úplně chybí žirafa, zebra a nosorožec.

Nejnápadnější v celém praku jsou stromy, jenž vytváří podivuhodné trsy listů nebo rostou rovně jako sloupy, stromovité lobélie a obří starčeky vyrůstají často do výšky 2 – 3 m. Tyto bizarní stromovité rostlinné formy, které se v našich šířkách vyskytují jako nižší byliny a keře, jsou bezpochyby nejzajímavějšími rostlinami tropických hor. Proč jsou tak obrovité se zatím neví. Možná to je způsobeno chybějící konkurencí v souboji o světlo, vodu a živiny, možná to ale je extrémním střídáním ostrého mrazu a žhavého slunce, krupobitím a mžením, hustou mlhou a zářícím sluncem, kterým se vyznačuje vysokohorské podnebí. V žádné jiné lokalitě na světě se počasí nestřídá takto rychle.

Prapůvodní obyvatelé oblasti – Bakonzové a Baambaové – se k přírodě chovali velmi ohleduplně a za to dnes musí pykat. Po zřízení parku jsou jejich práva na využívání při bohatství značně omezována. Podporována je přírodní turistika (Göbel, 1999).